Nesmrtelný pluk
Nesmrtelný pluk vznikl spontánně v Rusku, a letos se uskuteční již popáté v Ostravě i v dalších městech v České republice. Myšlenku, uspořádat pochod Nesmrtelného pluku začali naplňovat členové Ostravského ruského domu před 6. lety. Tenkrát se po příkladu pochodů v Rusku, sešlo několik členů Ostravského ruského domu a Česko-ruské společnosti u Památníku osvoboditelů v Komenského sadech v Ostravě. Bylo nás tehdy 12 s ručně připravenými plakátky se jmény a fotografiemi svých rodinných příslušníků, kteří bojovali proti fašistickému Německu ve Velké vlastenecké válce. Poté se na nás, tj. MěR ČRS obrátili dopisem členové spolku Ostravský ruský dům s výzvou, abychom se k této akci v dalším roce připojili. Výzvu jsme rádi přijali a obrátili se na další spolky a sdružení, kde jsme získali jejich plnou podporu. V první řadě to byl Klub Českého pohraničí. Proto jsme mohli v roce 2017 uspořádali první, skutečný pochod od Památníku osvoboditelů před Novou radnici. Sešlo se nás již téměř 100 a vedle transparentu „Nesmrtelný pluk“ nesli účastníci portréty těch, kteří při osvobozování města padli. Postupně jsme přidávali portréty i těch bojovníků, kteří válku přežili a podíleli se na obnově našeho města a ČSR. Prohlášení účastníků pochodu občanům města Ostravy jsme tehdy předali primátorovi města, aby ji dal zveřejnit v měsíčníku Ostravská radnice. Toto se však nestalo. To byl snad jediný vážnější problém s první organizací pochodu. V roce 2018 a 2019 jsme zvolili jinou trasu pochodu a to z Masarykova náměstí před Novou radnicí a dále pak do Komenského sadů, k Památníku osvoboditelů, kde byl pochod ukončen položením květin, zpěvák Sergej Zubkevič zazpíval píseň „Den pobědy“ a na závěr zazněly hymny ČRS a SSSR. Byli jsme v kontaktu s městskou policií, která na pokojný průběh akce dohlížela a případné provokace by na místě řešila. Ty se však za celou dobu konání nevyskytly. Naši výzvu občanům města jsme předali redakci Ostravská radnice již s předstihem tak, aby vyšla v květnovém čísle v r. 2019, ale ani poté se na stránkách v měsíčníku neobjevila. V příloze její aktuální text také přikládáme. Na výrobě portrétů a fotografií osvoboditele nám pomáhali hlavně přátelé z Klubu českého pohraničí. Našli jsme i syna od člena osádky tanku č. 051 N. Ivasjuka, který jako první přejel podminovaný most, který Miloš Sýkora cenou vlastního života zachránil před zničením. Jeho syn, Nikolaj Ivasjuk se pochodu předloni i vloni zúčastnil. S portréty svých rodinných příslušníků, kteří se na osvobozování Ostravy podíleli, přicházejí i další účastníci pochodu.
Nesmrtelný pluku organizujeme 9. května tak, jak se slaví jak v Rusku Den pobědy, tak i v jiných zemí Evropy, a ne v den státního svátku u nás, tj. 8. května. Společná organizace pochodu s dalšími spolky nám nedělá žádné komplikace a vedle zakládajících spolků, Česko-ruské společnosti, ORD, Klubu českého pohraničí Václava Soukupa, ČSBS Mikuláše Končického, členek Levicových klubů žen, členů MěV KSČM i mnoha bezpartijních se postupně připojili i členové Čsl. obce legionářské, jednoty Ostrava 1, Klubů vojenské historie, Vojáci proti válce, ale i další občané města i z dalších měst a míst našeho kraje. Co se týká propagace pochodu, tak zprávy o něm byly zveřejněny v Haló novinách, Slovanské vzájemnosti, Hraničáři, v Pražském telegrafu a také například v ruském časopise „Экипаж 21 века“(„Posádka 21. století“), kterou vydávají naši přátelé ve Volgogradu, družebním městě Ostravy. Dále pak ve Zpravodaji MěV KSČM a na internetových stránkách, které tam umisťují naši přátelé z Karviné, kde jsou uváděny filmové záběry z pochodu i fotografie z minulých let 2017, 2018 a 2019 a 2020, kdy jsme „díky“ koronavirovým omezením uskutečnili setkání jen u Památníku osvoboditelů v Komenského sadech.V letošním roce se Nesmrtelný klub také uskuteční pouze u Památníku osvoboditelů a to v neděli 9. května, od 10 hodin. Co chceme pochodem Nesmrtelného pluku vyjádřit, je uvedeno v našem prohlášení občanům města i heslem „Nikdo nebude zapomenut, nic nebude zapomenuto“. Z vlastních zkušeností vidíme, jak se některé kruhy snaží zkreslovat a měnit historii a doslova se nestydí o průběhu a výsledcích druhé světové války a osvobozovacích bojích veřejně lhát. Válka se dotkla přímo několika našich rodin. Moje žena Tamara Galynina je ze Stalingradu, dnešního Volgogradu, kde zažila Stalingradskou válku jako dítě. Její otec byl na následky zranění penzionován a matka pracovala v několika vojenských lazaretech. Také mnoho našich přátel ztratilo ve válce své nejbližší rodinné příslušníky. Proto je pochod u nás spontánní a naprosto věcný. Letos očekáváme podobnou účast jako v loňském roce. Veteráni války s námi bohužel již nebudou. Vzpomínky na ně nám všem zůstaly hluboko v paměti.
Karel Šesták a Jan Gara