Vystoupení na Vratimovském semináři - 1. část
Počátky spolupráce komunistických a dělnických stran
Dějiny mezinárodního dělnického a komunistického hnutí sahají k samým počátkům Marxova výkladu dějin. Prvním pokusem o jeho realizaci bylo vyhlášení Pařížské komuny v roce 1870. Nástup marxismu do mezinárodního vývoje byl utopen v krvi u Zdi konfederovaných (komunardů) na pařížském hřbitově Pére La Chaise, kde se odehrála poslední bitva Komuny 28. 5. 1871. Vedle Marxova hrobu na londýnském hřbitově v Highgate je toto místo druhým velkým pomníkem komunistického hnutí, neustále obloženým květinami. Od roku 1888 se zpívá jako píseň celého MDKH Internacionála. Následně se prokázalo, že pokusy o realizaci cílů socialistické revoluce nemohou uspět bez široké solidarity. Marxismem se inspirovali zakladatelé Českoslovanské strany sociálně demokratické (dělnické) v dubnu 1874; tato strana se v r. 1921 rozštěpila na Komunistickou stranu Československa a Sociálně demokratickou stranu.
V r. 1917 došlo k revoluci v carském Rusku. Rodil se první stát usilující o vybudování socialistické společnosti. Pro činnost komunistických stran celého světa je podstatné, že prvním dokumentem přijatým po revoluci byl Leninův Dekret o míru. Ukázal na to, jak vážně berou komunisté boj proti válkám a za vytvoření světa míru zbaveného jatek. V prvních letech své existence se „stát dělníků a rolníků“ potýkal s ozbrojenou zahraniční intervencí a byl vystaven ničivé občanské válce. Stal se však příkladem a morální oporou pro pracující dalších zemí usilujících o společenský odklon od kapitalismu k socialismu. Síly kapitalismu nezdolaly Říjnovou revoluci ani občanskou válkou, ani zahraniční ozbrojenou intervencí. V r. 1922 se zrodil Sovětský svaz, stát, jenž téměř sedm desetiletí byl nadějí a oporou národů, bojujících za svou svobodu.
Kominterna (Komunistická internacionála), zvaná též Třetí internacionála, byla mezinárodní komunistická organizace založena v Moskvě r. 1919. Roku 1928 měla (mimo Sov. svaz) přes 580 tisíc členů. Byla rozpuštěna r. 1943 s cílem čelit hitlerovské propagandě, která tvrdila, že se Moskva hodlá vměšovat do vnitřních věcí jiných zemí a bolševizovat je. Po válce ji v roli nástroje světového komunistického hnutí nahradila Kominterna. Sdružování komunistických a dělnických stran bylo přirozeným projevem základního principu marxismu – proletářského internacionalismu.
Antikomunismus nedal na sebe dlouho čekat. Rozvoji socialistického státu bránila a brzdila jej zahraniční intervence a vleklá občanská válka. Hlavní údernou sílou se mělo stát nacistické Německo. Ve 30. letech byl v Lipsku veden proces s Jiřím Dimitrovem, který v něm dokázal svou ideologii dokonale obhájit. 28. 11. 1936 byl v Berlíně mezi Třetí říší a Japonskem uzavřen Pakt proti Kominterně. Na dobu pěti let se obě země zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě ( z důvodu zachování vztahů s SSSR ne přímo proti socialistickému státu). V tajném dodatku se pak dohodly, že v případě útoku jednoho ze signatářů proti SSSR zachovají neutralitu a neuzavřou se SSSR žádné smlouvy, které by odporovaly duchu paktu.
O rok později se připojila k paktu Itálie. V r. 1941 byl pakt prodloužen o dalších 6 let a připojilo se k němu dalších 13 signatářů, především spojenci Německa a satelitní země: Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Chorvatsko, Dánsko, Finsko, Španělsko a dvě japonské loutkové vlády: Mandžusko a Čína.
Obrovskou zkouškou solidarity protifašistických sil se stala občanská válka ve Španělsku (1936 – 1939). Začala povstáním generála Franca z území Maroka proti demokraticky zvolené vládě Lidové fronta v Madridu. Součástí vlády Lidové fronty byla i Komunistická strana Španělska. V řadách bojovníků proti pučistům stála i legendární komunistka Doloros Ibaruri, zvaná La Passionaria. Na straně vlády bojovali i dobrovolníci z celé řady evropských komunistických stran. Španělská občanská válka nebyla jen konfliktem mezi znepřátelenými skupinami v jednom státě. Střetly se v něm celoevropské demokratické síly včetně komunistických stran. Mezi interbrigadisty bylo i mnoho Čechoslováků, kteří vytvořili vlastní jednotky – kulometnou rotu Jana Žižky z Trocnova, či dělostřeleckou baterii Klementa Gottwalda. Pučisty otevřeně vojensky podporovalo nacistické Německo a fašistická Itálie (legie Kondor), připojovaly se i vojenské jednotky z Rumunska i Portugalska. Velké západní demokracie zůstávaly v „neutralitě“.
Nejbrutálnějším útokem proti marxismu – leninismu v praxi byla agrese německého nacismu s podporou jeho spojenců proti Sovětskému svazu (22. 6. 1941 – 9. 5. 1945). Průběh války, včetně váhavého zapojení Západních spojenců, je dostatečně znám. Konec války na jedné straně znamenal porážku nacistických a fašistických států a záchranu prvního socialistického státu, na straně druhé byl obrovským impulsem k následování sovětského příkladu a rozmachu komunistického a dělnického hnutí.
V. Jumr