Na letošní rok připadá sté výročí Velké Říjnové Socialistické Revoluce. Toto výročí jako všechna jiná výročí před nás klade otázky, z nichž mnohé se mohou jevit jako zásadní.
My Komunisté jsme byli vždy stranou pokrokovou jejímž základním ideologickým úkolem je nalezení nové lepší společenské formace. VŘSR je jasným důkazem, že toto naše úsilí není tak marné ani tak bláhové jak se nám často kapitalistická společnost snaží namluvit.
Lenin a jeho soudruzi jasně dokázali, že i nemožné je možné, pokud projevíme odvahu a připravenost. Máme - li ovšem navázat na tento velký revoluční počin, nesmíme uvíznout v minulosti. Povinností komunisty není dogmaticky lpět na minulosti. Není povinností komunisty adorovat minulá vítězství a už vůbec není úkolem komunisty zbožšťovat minulá vítězství. Doba se od oněch revolučních dnů roku 1917 změnila.
I my komunisté jsme se změnili, získali nové poznatky a zkušenosti a na co nesmíme za žádných okolností zapomínat, byli jsme poraženi. Ano, kapitalismus nás porazil a vyvrátil z kořene náš pokus o nastolení lepší společnosti. Není to a nesmí to být porážka konečná. I Lenin a jeho soudruzi měli mnoho důvodů k tomu, aby kapitulovali a z pokrokové síly se stali partou salónních kverulantů. 
Nemá - li být tolik adorovaná polistopadová změna naši konečnou porážkou, je potřeba neustrnout a jít stále kupředu. Někdy to znamená dva kroky v před a jeden vzad. Nemá - li KSČM ustrnout a zemřít, je potřeba odložit tolik lákavou nostalgii po starých časech. Po časech, kdy byla členská základna mladší, tráva zelenější a socialismus lákavější. Ty časy se již nevrátí a nejspíše je tomu tak dobře. Nesmíme ovšem podlehnout ani povrchní pohodlnosti. Pohodlnosti přepočítávané na teplá křesla. Povrchnosti říkající, že pokud jsou ony stolky tak se vlastně nic neděje. Tato povrchnost totiž zabíjí rychleji, než kterýkoliv jed. Nesmíme ani podlehnout strachu, strachu před vyslovením vlastního názoru, strachu z předložení vlastní vize. Vůdčí úloha strany, tolik vyzdvihovaná v mnoha teoretických dílech spočívá právě v odvaze předložit vizi.
Mnoho se toho od oněch chladných revolučních dnů změnilo. Přesto to co je základem naší vize, důvodem našeho bytí, stále zůstalo. Kapitalismus je stále stejně zrůdný, bída stejně strašná a elity stejně arogantní. Pořád je třeba vést boj za základní práva. Za práci, za důstojnou odměnu, za dostupné školství a zdravotnictví. Pořád je třeba pranýřovat pijavice tyjící na lidském neštěstí. Co je ale hlavní?
Pořád má cenu usilovat o lepší společnost
To by mělo být náplní naší politiky, to by měl být náš revoluční boj. Boj s kapitalismem vedený pro blaho všeho lidstva. Boj s kapitalismem vedený nejen v malém českém rybníčku, ale vedený internacionálně, všude tam, kde je potřeba ho vést.
Boj, v němž je naší hlavní oporou komunistická ideologie, nevykládaná jako dogmatické náboženství, ukotvené v neměnných, shora daných zjeveních, ale ideologie hledající nové a často i nebezpečně neprozkoumané cesty.
Nikdy nesmíme zapomenout že ona slavná Marx-Leninská díla nejsou jen sbírkou zaklínadel a prázdných frází, které recitujeme, abychom dokázali svou pravověrnost. Taková forma nám musí být z duše odporná. Je nám z duše odporná, když slyšíme, jak pokrytecky zní z úst představitelů, které zajímá jen jejich vlastní teplé křeslo. Leninovo vítězství přece také nebylo jen prázdným proslovem, nebo floskulí k obalamucení davu.
Revoluční kroky, opravdové velké revoluční kroky se rodí z odvahy, vize a odhodlání. Je naší povinností jak vůči velikánům VŘSR, tak i vůči nám tady a teď, odvážně konat a cíleně usilovat o revoluční přeměnu společnosti. O naší lepší budoucnost. Je to náš úkol, neboť nikdo jiný to za nás neudělá. Je naší povinností se snažit a třeba neuspět, než jen opěvovat minulá vítězství a hořekovat nad nedokonalostí současnosti.
Vojtěch Juroška, ideologická komise MěV KSČM
