Nečasova vláda pohrdá ústavními principy ČR

Rozhovor Haló novin s exposlancem profesorem Zdeňkem Jičínským (ČSSD)

Odborníci ministerstva vnitra nedoporučili vládě usilovat o pozastavení činnosti KSČM. Jak vůbec jako právník vnímáte celou tuto kauzu?

Pokud jde o návrh na pozastavení činnosti či zákaz KSČM - který svého času předložila senátní komise, jejíž vznik inicioval a poté ji i vedl senátor Jaromír Štětina, a pak také tento pokus opakoval sám – je to nesmysl. Senát by se měl zabývat významnějšími a podstatnějšími věcmi pro život občanů. A jsem rád, že v Senátu, jakkoliv jsem nebyl jeho stoupencem a dokonce jsem svého času jménem poslanců ČSSD navrhoval zákon, aby Senát přestal existovat a obnovil se jednokomorový parlament, je nyní jiné politické složení. Většinu tam má ČSSD, což dává záruku, že bude fungovat podle svého ústavního určení a takovéto nesmysly tam nebudou mít místo. A když se přece jen objeví, senátní většina je zamítne.

Lituji, že se Senát nepostavil potřebnou většinou proti zákonu o třetím odboji. I když třeba mohu chápat motivy Konfederace politických vězňů apod., jsem přesvědčen o tom, že zákony nemají sloužit k tomu, aby vyslovovaly soud nad historií. To je úkol historiků. Jsme 22 let od listopadu 1989 a měli bychom respektovat přirozenou dělbu práce, která má v normální společnosti existovat.

Byl jste poslancem Federálního shromáždění (FS) po listopadu 1989, později členem Poslanecké sněmovny. V obou sborech jste se potkával s komunistickými poslanci.

Na konferenci, která se konala na jaře a týkala se 150 let parlamentarismu v bývalém Rakousko-Uhersku, v bývalém Československu, resp. v ČR a na Slovensku, bylo také téma – Vývoj parlamentarismu po 17. listopadu 1989. S odkazem na nesmyslnou iniciativu senátní komise a nyní senátora Štětiny jsem tam připomněl, že po 17. listopadu byly FS ČSFR i ČNR po kooptacích přece jen ve větší míře složeny z poslanců zvolených ještě před Listopadem. I přesto FS ČSFR od Listopadu do voleb v červnu 1990 přijalo většinu zákonů, které jsou základem našeho demokratického právního státu. Nepřijalo novou Ústavu, na to nebylo dost času, a ani nebylo vhodné, aby parlament s tímto zvláštním složením přijímal nový základní zákon demokratického státu. Ale přijal většinu zákonů, které se týkají politické plurality, pluralitní demokracie a fungování právního státu v politické oblasti. Mám na mysli zákony o politických stranách, o právu shromažďovacím, právu spolčovacím, o právu petičním. Nemluvě už o novém zákoně volebním. Na všech se zástupci komunistické strany podíleli a hlasovali pro ně. To svědčí o tom, že mohu mít kritický názor k vývoji komunistické strany po roku 1989, a mohu si myslet, že její transformace se neuskutečnila dostatečně – nebo jak se říká, že se ne dost rozloučila se svou minulostí, protože se za to či ono dostatečně neomluvila… To je věc politického úsudku, na který má každý právo, ale žádné váhy, které by to změřily, na to neexistují. Pro někoho se KSČM může omlouvat od rána do večera, a i tak to bude málo.

To jsou věci, které nelze přehlížet, chceme-li historii posuzovat objektivně, nebo alespoň s elementární dávkou objektivity. Ve všech těchto podstatných procesech zástupci KSČ a pak KSČM měli svá stanoviska, na která mají v rámci politické demokracie a politické svobody právo, a nikdy nevybočili z toho, co představuje ústavní základ fungování této politické společnosti.

Ani pracovníci ministerstva vnitra nic na KSČM nenašli – a nepochybuji o tom, že měli za úkol hodně hledat. Nemohli nic najít, protože nic není. Opakuji – se zástupci KSČM v parlamentu i jinde mohu v těch či oněch věcech nesouhlasit. Ale to není důvod, abych je mohl označovat za někoho, kdo ohrožuje demokracii v ČR.

Třebaže analýza prokázala, že není důvod k právním krokům vůči KSČM, vláda uložila vypracovat novou analýzu. Není to snaha oslabit levici, která jde v průzkumech nahoru?

Tato vláda, zejména premiér Petr Nečas, se snaží všestranně prokázat, že jsou rozhodnými představiteli pravicových hodnot a nevím vlastně čeho. Například její postoj ke kauze bratří Mašínů, ostentativní účast na pohřbu Milana Paumera – to vše navazuje na neblahou linii, započatou v této podobě premiérem Mirkem Topolánkem. Ačkoli k tomu jako premiér nemá žádné ústavní právo, jako ústavní činitel je vázán Ústavou a zákony a může dělat jen to, co mu dovolují. Není v pozici, že to, co mu zákon nezakazuje, může dělat. U tak významného činitele lze také těžko rozlišit sféru jeho působení jako činitele a sféru soukromého jednání. Premiér na rozdíl od ministra obrany či ministra vnitra, kteří na základě speciálních zákonů mohou udělovat určitá resortní ocenění, toto právo nemá. A pokud se Mirek Topolánek rozhodl, že udělí medaili Milanu Paumerovi a bratrům Mašínům, nedal tím jen najevo svůj postoj, on tím porušil principy právního a ústavního řádu, na kterých je náš stát založen. Pohrdání Ústavou a právem, které jsme zažívali za Topolánka, se bohužel u Nečase a jeho vlády opakuje. Nevím, zda si dodatečně chtějí v této podobě přisvojovat zásluhy, které nemají - že v době normalizace nedělali nic proti režimu a najednou se chtějí stát největšími bojovníky. Jsem starý člověk a připadá mi to podobné jako po druhé světové válce: čím víc jsme se od jejího konce vzdalovali, tím přibývalo partyzánů…

Má to samozřejmě velmi nepříznivé důsledky, protože to kalí společenskou atmosféru. A pokud Alexandr Vondra, u kterého je mi to zvlášť líto, protože patříme k disidentské skupině chartistů, řekne, že Mašíny nevyznamenali ani Václav Havel ani Václav Klaus, protože k tomu neměli odvahu, nechce se mi to ani charakterizovat. Považuji to pod úroveň z morálního hlediska.

Senátor Štětina na boji proti KSČM postavil svou práci v Senátu. Ale proč současná vláda, když už má jednu analýzu, že KSČM vlastně nelze zakázat, pověří ministerstvo vnitra vypracováním nové analýzy? Nejde o likvidaci jedné levicové strany v ČR?

Souvisí to s tím, co jsem říkal – ovlivňování atmosféry. Svým způsobem jde také o vyvolávání strachu. Budeme-li mít určitý názor, který nebude zapadat do schématu primitivního antikomunismu, lze vás tak nebo onak perhoreskovat (rozhodně zamítat, odmítat, snižovat – pozn. aut.). To je postoj této vlády. I v souvislosti se zákonem o třetím odboji jistě vnímáte, jak se vyvíjí Ústav pro studium totalitních režimů. To vše zapadá do scénáře, který je dle mého soudu velmi neblahý z hlediska toho, jak lidé vnímají historii a také současnost. Protože to jsou propojené věci.

Myslíte si, že tyto lidi dráždí to, že tu existuje strana s názvem komunistická, a kdyby nesla jiný název, dali by pokoj?

V polovině 90. let jsem vedl polemiku s tehdejším místopředsedou KSČM Zdeňkem Klanicou. Také jsem kritizoval určité jevy uvnitř KSČM, ale jsem si vědom toho, že v politice určité věci mají své historické pozadí nebo svou historickou hodnotu. Návrh na změnu názvu ve vnitrostranické diskusi neprošel, tak to považuji po 22 letech za vyřízenou záležitost. Oživovat dnes toto téma by podle mě bylo komické, pro KSČM je to uzavřená kapitola. A také si myslím, že by to ani nikdo nechápal jako něco, co má vážně něco znamenat. Šlo by jen o další frašku. A těch si dnes, bohužel, užíváme v naší společnosti dost.

Analýza ministerstva vnitra se zabývá i tím, zda KSČM představuje, nebo by mohla představovat nějaké nebezpečí, hrozbu pro společnost, pro politickou demokracii. Jak byste na tuto otázku odpověděl vy?

Stejně jako ona analýza - nepředstavuje. Nebezpečím pro politickou demokracii je současné fungování finančního kapitalismu, kde globálně působící korporace a instituce finančního kapitálu rozhodují o nejpodstatnějších věcech fungování společnosti a politická demokracie se vyprazdňuje. Rubem tohoto procesu je růst nacionalismu s jeho pravicovým extremismem, který pociťujeme i v ČR.

Kladu si otázku, proč ta Štětinova zarputilost…

Je to určitý záměr, který také dost dobře nejsem schopen dešifrovat. Svého času, myslím, že to bylo také v souvislosti se zákonem o třetím odboji, Miroslav Grebeníček hovořil o tom, že Jaromír Štětina je registrovaný jako spolupracovník StB… Nikdy jsem po tom nepátral, nehledal jsem jeho spis. Nepochybně je divné, že za starého režimu měl možnosti, jaké měl. Dostal se do takových míst Sovětského svazu, kam noha normálního smrtelníka nevkročila. Mohu klást určité otázky, které jistým způsobem osvětlují tyto aktivity, ale nechci toto téma nějak rozebírat, protože mi za to nestojí.

Dobře, to je jeden senátor, ale vládu nepřesvědčila ani analýza odborníků na ministerstvu vnitra.

Ona prostě zaujala tvrdé ideologické stanovisko a je nepřístupná jakýmkoli argumentům. Nerespektuje základní právní kategorie, což je u ústavního orgánu na pováženou. Mohu si klást otázku, co vláda jako ústavní orgán svým pohrdáním ústavních principů sleduje. Zaujala krajní ideologickou pozici a chce si dodatečně dodat aureolu rozhodného bojovníka proti komunismu.

23. 9. 2011Marie KUDRNOVSKÁ

převzato s Haló novin