Opravdu? Smí někdo zabíjet komunisty?

Ve středečním komentáři (haiku, je třeba ukázat své tzv. intelektuálské nadřazení, proto ten název, aby zakryl fašizoidní myšlenky) pan Karel Steigerwald se postavil na stranu bratří Mašínů a jejich skupiny vlastně otázkou: Proč by někdo nemohl zabíjet komunisty, když oni zabíjeli jiné? Dává i příklad jakéhosi pana Waldera, který byl odsouzen za to, že odmítl sloužit v "komunistické armádě".

Nastoluje tak vlastně dva problémy. První, zda zabíjet, zřejmě beztrestně, členy komunistické strany, a to nejen v padesátých letech, ale i kdykoli jindy. Proto onen příklad s panem Walderem, který se stal v osmdesátých letech. A to je onen druhý problém. Komunisté, podle něj, si zabíjení zasloužili. Zabíjeli totiž oni a sklízeli tudíž bouři. Pan Steigerwald ovšem nebere na vědomí, že ono zabíjení začalo dávno před přelomem roku 1950 a že na něm hlavní úlohu měli agenti vyškolení na západ od našich hranic. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat a hodila se stalinskému chápání neustálého rozšiřování třídního boje. Teror z jedné strany tak vyvolal drsnou reakci z té druhé. Mašínové do něho zapadli.

Vraždili však nejen komunisty. Příkladem je pokladník Rošický. Prostě cíl byl dán, vraždit a loupit. Dnes by omlouvači řekli "adrenalinové činy" obyčejných kluků vychovaných v plukovnické bavlnce, kterým byl uzmut majetek. Za to se však mstili. Všem a každému, kdo jim přišel do cesty a koho pokládali za viníka rodinného propadu. Tomu pak říkali odboj. Až později byla vymyšlena legenda – tzv. třetí odboj. Žádné hrdinství. Jen sprosté vraždy a zlodějny. Osobně odsuzuji všechny podobné teroristické činy, ale i excesy tehdejších bezpečnostních složek. Socialismu jen ublížily, ač chtěly opak. Proto už X. sjezd KSČ praktiky počátku padesátých let odsoudil. Neslyšel jsem však omluvu za excesy od těch, kteří je uskutečňovali z protisocialistických pozic - a to dodnes - nebo alespoň slova odsouzení. Od komunistů i současných, kteří se na ničem takovém nepodíleli, však ano. Dokonce vícekrát.

Příklad pana Waldera je Steigerwaldem amputován do jeho poznámky uměle. Jeho odpor k vojenské službě měl vyvrcholit odmítnutím nástupu. Vím, že i jiných odpůrců vojenské služby, nebo alespoň nošení zbraní, bylo v oné době víc. Vojenské úřady to řešily posláním do Pomocných technických praporů a v poslední době pak souhlasem k nástupu do dolů. Uhlí tehdy bylo potřeba. Počet horníků se řešil tedy nejen náborem. To zřejmě pan Walder odmítl. Následovalo odsouzení a nástup trestu. Dnes má být příkladem nezákonného odsouzení, alespoň v očích pana Steigerwalda. Prý by si za ono odmítnutí dnes "z rukou demokratického státu zasloužil poděkování a úctu". Připomněl bych však, že v době vietnamské války byly v USA souzeny na stovky jejích odpůrců. I je čekaly tresty.

Neměl by se i jich pan Steigerwald zastat? Nemělo by se i jim dostat poděkování a úcty od jejich státu?