Letos je to již 70 let od února 1948. Sedmdesátileté výročí zavdává samozřejmě mnohým analyzovat, co se stalo, jak se stalo a proč se to stalo a také hodnotit. Setkáváme přitom se snahou o poctivou reflexi, ale i s plochými odsudky mediálních „mudrců“, typu: „událost, která stála na počátku čtyřicetiletého úpadku našeho národa“, což jsem zaslechl v některém z veřejnoprávních médií (myslím, že to byla ČT).
Není mou ambicí hodnotit tehdejší události na stránkách zpravodaje komplexně. To nakonec ani není možné. Jsou však věci, které by zaznít měly:
1) Moc získala KSČ, která byla politickou silou, za níž stála většina národa, protože přinášela lidem nějakou vizi a naději na lepší život.
2) Moc získala demokraticky a v souladu s Ústavou.
3) Období socialismu nebylo dobou temna, jak naznačují oni mudrci, jejichž hlavním problémem je, že obvykle na konci věty popírají sami svá slova vyřčená na začátku. Bylo to období hospodářského rozkvětu, obdobím s obrovským růstem životní úrovně většiny obyvatel, obdobím s rozvojem komplexní ekonomiky, obdobím poctivé práce lidí, no a samozřejmě obdobím, v němž lidé, a to včetně lidí „u vesla“, nadělali chyby, včetně takových, které nepěkně zasáhly a někdy tragicky zasáhly do životních příběhů některých lidí, za což se strana omluvila.
I kdyby těch omluv bylo milion, nikdy by našim oponentům nestačily. Tím hlavním hříchem, který nebude komunistům nikdy odpuštěn, není nedostatek demokracie, lidských práv či státní násilí vůči oponentům. Nikoliv, smrtelný hřích komunistů spočívá v tom, že přinesli zespolečenštění výrobních prostředků, ekonomický systém bez kapitalistů a vykořisťování. To je to, co se neodpouští. To je to, za co se nebudeme omlouvat. MJ
