Vítězný únor
Po převratu 89 se proti jeho výsledkům spojili pravičáci všeho druhu, restituenti, velkostatkáři, rychlokvašení „historikové“ hlavně z Ústavu pro studium totalitních režimů, Vojenského historického ústavu atd., prodejné mozky z řad „novinářů“, tuneláři, podvodníci, zloději, slouhové kapitálu, chamtivé církve a i mnozí zrádní nomenklaturní kádři. Postupně k nim přibývaly a stále přibývají i další podvratné spolky a neziskovky, jako sorošovy nadace, Člověk v tísni, Historie. cs v ČT, Paměť národa, Antifa, sudeťáci se zrádci národa a další.
Historie se ale neptá coby kdyby. Historická fakta o únoru 1948 mluví jasně. Rozhodnutí otázky moci, otázky „kdo s koho“ mezi buržoazní a dělnickou třídou, se stalo základní otázkou dalšího vývoje – buď jít k socialismu, nebo zpět k panství buržoazie. Pokus buržoazie tehdy demisí 12 ministrů ve snaze ustanovit úřednickou vládu a uskutečnit tak otevřený kontrarevoluční puč, byl součástí plánů mezinárodního imperialismu revidovat výsledky druhé světové války a zformovat protikomunistickou a protisovětskou frontu.
Že se jim to nepovedlo, svědčí o skvělé práci a taktice vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem v konkrétně historické době a situaci a logickým vyústěním dějinných souvislostí. Mimo jiné události února 48 tak hodnotil i Edvard Beneš, který sice byl prezidentem republiky, ale v žádném případě nebyl na straně komunistů. Historická fakta taky zcela jednoznačně hovoří o demokratickém způsobu převzetí moci v zemi. Otázka moci byla vyřešena pokojnou cestou, bez ozbrojeného boje, bez povstání, při zachování základních ústavních a parlamentních zvyklostí. Popírat to a mluvit o komunistickém puči snad může zlomyslný hlupák, nebo z různých, ale nám zřejmých důvodů, jen zaujatý nepřítel pravdy.
A co dnes? Vzali jsme si, my komunisté, poučení z Vítězného února, jeho odkazu, vývoje strany a republiky po něm a až do dneška? Mnozí jistě a vypadá to, že mnozí viditelně nikoliv. Ať si to uvědomujeme nebo ne, zažíváme ostrý a nekompromisní třídní boj. A představitelé a hlavně poslanci KSČM oportunisticky slepě podporují třetího nejbohatšího v ČR, stále plantají tu o nějaké rudě v Krušných horách, tu o rezervě 10 miliard atd. a vše nakonec končí pro vládu do ztracena a pro stranu ostudně. Vypadá to tak, že dnešní vrcholní představitelé ani nechtějí, aby strana vyhrála volby do parlamentu, krajů a obcí, ale jen aby si zachovali svá teplá místečka jako prebendy od mocných.
Nedivme se pak, že občané - voliči jsou dezorientováni a zmateni z KSČM a pravice útočí vymýváním mozků. Už ani neskrývá, že ji jde o dobudování celosvětové vlády, o zánik národních států, o vládnutí elit. I v ČR mají takové myšlenky mocné podporovatele.
Co my? Jsme spokojeni s činností strany, která ztrácí komunistický charakter a jejími vyhlídkami na získání hlasů voličů 8. -9. října? Vadí nám, že současné vedení strany není schopno připravit a uskutečnit XI. sjezd a hlavně tak, aby mohl reagovat na nejhorší úpadek strany za stoletou existenci a rozpaky voličů nad jejími (ne)činy? Věřme, že v čele stanou noví a bojovníci. A my přece dovedeme agitovat, vysvětlovat, přesvědčovat, získávat. Právě to je hlavní úkol každého z nás, naše přihlášení se k odkazu Vítězného února.
